TAJNÁ PRÁZDNINOVÁ LÁSKA (ADOLFA ZIKY)

Jméno Adolfa Ziky má většina z nás spojeno s černobílými akty. Málokdo však ví, jak neuvěřitelně všestranný fotograf Adolf Zika je. Letos v létě si odskočil do polí, lesů, luk a hájů, aby zde zachytil okouzlující svět hmyzu.

Když ve fotografickém světě uslyšíte jméno Adolf Zika, první co si asi vybavíte jsou černobílé akty, případně portréty významných světových osobností. Kdyby mi ale někdo řekl, že tento už tak všestranný člověk fotograf, režisér a producent fotí poslední tři měsíce jen brouky a hmyz, asi bych to považoval za docela povedený vtip, neboť z české fotografické scény by se právě Adolf, asi nejvíce hodil pro absurdní vyznění zmíněného vtipu.

Adolfa ale platí více než jinde, nikdy neříkej nikdy. No a jak se to všechno přihodilo už si přečtete sami.

 

Adolfe, začnu trochu neotřele a vrátím se ještě do nedávné minulosti. Co jste dělal během karantény?

Na to je snadná odpověď: Natočil jsem o tom podivném „výjimečném stavu“ film. Jmenuje se Jaro v nouzi a premiéru měl 16. června v osm hodin na ČT2. Dnes se dá zhlédnout v archivu ČT.

Západ slunce 

A to jste stihl jak? Ví se o vás, že jste rychlík a dokážete dělat filmy běžně za rok i méně, ale toto byl fičák… Nebo se mýlím?

Všechno se semlelo hodně rychle. Začali jsme natáčet první den nouzového stavu a skončili poslední. Měl jsem asi devět nebo deset kameramanů a následně jsem ve střižně jel na tři směny. Obrazové a zvukové postprodukce byly pak hotové za deset dní, to je už docela síla. Šlo totiž o to, že lidi měli už covidu plný zuby a ten film jsme museli stihnout před prázdninami − a podařilo se. Jen já jsem to docela odnesl.

Heřmánek 

Jak to myslíte?

Prostě to bylo strašně náročné. Vše bylo nestandardní a neustále se improvizovalo a něco měnilo. Málo jsem spal, děti nebyly ve škole, ale doma, takže nervy a výčitky, že se jim nevěnuju. Vše bylo na manželce, která ale zároveň dělala i na filmu. Porady byly on-line a data se jen posílala, nic se nepředávalo z ruky do ruky, aby někdo nechytil ten „kašel“. Takže mě to nějak celé vysálo. A musím říct že dost.

 Na schovávanou

Kdybych chtěl být trochu krutý a udělat vtip, řekl bych, že jste se z toho pomátl a šel fotit brouky.

Upřímně řečeno nejste daleko od pravdy. Když film skončil, nechtěl jsem o covidu slyšet ani slovo. Přestal jsem úplně poslouchat zprávy a chtěl se nějak odtrhnout od všeho. A pak se to stalo. O mně je všeobecně známo, že v podstatě moc nefotím, udělám své projekty, kalendáře, možná nějakou reklamu − a to je vše. Léty to ze mě vyprchalo. A jednoho dne jsem fotil narychlo titulní fotku nové knihy Lukáše Krpálka s novým OM-D E-M1 Mark III, který jsem měl asi týden, a zjistil jsem, že s ním ještě vůbec neumím a jsem totálně nemotorný, pořád ještě načichlý Nikonem a Leicou, Olympus jako záloha. Ale teď se všechno změnilo: Olympus jediný a hlavní. Nic jiného, šmitec. A já s ním pořádně neuměl. Hrozně mě to naštvalo, a tak jsem se vyhecoval a druhý den se vydal na třídenní cestu sám dodávkou do přírody. A jen jsem fotil a fotil. Kouknul jsem na fotky a za týden jel zase. A tak jsem to dělal asi měsíc. Každým dnem jsem zjišťoval, co je to za neuvěřitelný aparát a jak fantastická jsou i všechna ta vlajková skla. Volám do Olympusu a jedu si dokoupit 60mm makro. V ten den se mi na chvilku změnil svět. Skočil jsem do polí a skoro měsíc jsem nevylezl, dokud jsem se s tím foťákem nesžil, jako bychom spolu byli celý život.

 Rmen

A povedlo se vám to?

Částečně, protože ten aparát má rozsáhlou nabídku funkcionalit a je to tak vymakaná věc, že se to prostě nedá za pár týdnů stihnout. Co se týká ergonomie, velikosti a základních prvků pro rychlý provoz a reakce, to už mám pevně zažité. Je to asi nejlepší fotoaparát, co se týče poměru cena / výkon / užití, co jsem kdy měl.

Takže jste se díky nové technice vlastně vrátil k focení? Vy, který jste nikdy neměl moc rád techniku?

Přesně tak, díky tomuto konkrétnímu foťáku. A moc mě ten krátký příběh baví. Můj první foťák byl Olympus, pak následovalo dalších dvacet různých aparátů, které mi prošly rukama s tím, že Nikon a Leica hrály hlavní role. Od Olympusu jsem sice nikdy neodešel, ale byl pro mě jen zájmovým doplňkem, zálohový, záchranný. A najednou přišla nabídka spolupráce oficiální, tedy ambasador, k tomu jsem úplně vyměnil techniku, aby mě to nelákalo. Celá situace mě dostala do pozice nováčka a to se mi strašně líbilo.

Nicméně od aktů k broukům − to je slušný skok. Vidíte v tom vůbec nějakou analogii?

No jasně: jsou to zase jenom akty! (smích)

 Broučci

Vidíte, to mě nenapadlo. A co bylo dál?

Dál byla veliká sranda. Chvilku jsem si myslel, že jsem dobrý, do té doby, než jsem objevil Petra Bambouska, to jsem rychle vychladl. Pak jsem se byl podívat na výstavě Czech Nature Photo a vychladl jsem podruhé. Obrovská kvalita a nekonečná krása. A když jsem byl na té výstavě, tak jsem jen tak z hecu řekl Veronice Souralové, že příští rok něco do této prestižní soutěže taky pošlu, neboť od roku 1995, kdy jsem poprvé a naposled vyhrál Czech Press Photo, jsem žádnou soutěž nikdy neobeslal. Ona mě vzala za slovo a já sám sebe následně taky. Tím se začala psát tříměsíční kariéra Adolfa Ziky jako fotografa „divoké přírody“. Moje rodina i kamarádi občas nevěděli co si o tom myslet a podezírali mě z různých věcí. (smích)

 Kobylka

Dobře, Adolfe, ale já bych se chtěl dopátrat, co vás tak dostalo. Nepamatuju si, že byste ve své kariéře někdy takto radikálně odbočil.

Víte, po těch skoro dvaceti pěti letech v showbyznysu mě na přírodě nejvíc dostalo to ticho. Ono to sice vůbec ticho není, je to nádherný „tichý řev“ všeho možného, ale v porovnání s naším uřvaným světem je to neuvěřitelné ticho. Je jedno, jestli jsem v polích, v lese nebo někde v polodivočině. Najednou jsem tam jenom já, sám za sebe, tváří tvář nějakému broukovi nebo i obyčejnému kozlovi, kterého portrétuji, jako by to byla nějaká hvězda.

A jak dlouho v těch lesích a polích chcete zůstat?

Teď jste mě rozesmál… Vím, kam míříte. Je to pochopitelně jen přechodný stav, taková dovolená, rehabilitace, lázně, prostě terapie. Dva měsíce to bylo intenzivní a teď už to bude jednou začas, ale pravidelně. Po mnoha letech jsem se mohl vrátit k fotografii jako takové. Fotím hodně a často, akty, portréty, dokument… Prostě mě to pomohlo vrátit zpět k podstatě. Jako bych znovu začínal a to je pro mě nejcennější.

 V trávě

Hrála v tom roli ještě vůbec technika?

Jindy bych řekl okamžitě, že ne, ale tentokrát hrála technika velikou roli. Kromě zmíněného samotného OM-D E-M1 Mark III a jeho neuvěřitelné ergonomii, lehkosti, stabilizace a konstrukce, která vydrží všechno, jsem se úplně zamiloval do tří skel od Olympusu – 45 mm se světelností 1:1.2, 60 mm Macro a úplně největší nářez je 40−150 mm f/2,8 PRO. To mě opravdu baví a fotograficky naplňuje.

Co vás čeká v nejbližší době?

Návrat z lesů a luk do střižny a studia, tedy do reality. Tato trochu utajovaná, letní prázdninová láska už pomalu odvála a teď budu zpracovávat to, co za sebou zanechala. A musím říct, že to byl pro mě zásadní zlom v části kariéry, kdy jsem si už myslel, že patřím do starého železa. Ale myslím, že tomu tak není. Fotím jako nikdy předtím a stejné je to i s filmovou tvorbou. Nedávno jsem si dělal takový plán a mám na dva a půl roku dost napilno, tak snad se pár věcí z toho podaří. Nejlépe všechny.

 Funny

Adolf Zika 

www.adolfzika.com

www.zipofilmproduction.cz

www.weekoflife.com

www.facebook.com/adolfzikaphotography

SDÍLET:

Komentáře

  • 1