ROB TRNKA - ZARÁMOVAT PŘEDSTAVU JE TĚŽŠÍ NEŽ SE ZDÁ

Rob Trnka je dlouholetý Olympus Ambasador a dnes již ostřílený veterán mezi sportovními fotografy. Podařilo se mu spojit své dvě vášně - fotografování a horskou cyklistiku a dotknout se vrcholu této kombinace, když fotil mj. pro několikanásobného mistra světa v horské cyklistice Briana Lopese. O jeho cestě k plnění snů se můžete dočíst v našem rozhovoru.

Pojďme začít pěkně od začátku – jaký byl první moment, který si pamatuješ, kdy jsi vzal do ruky fotoaparát?

Eh, před první třídou. Jezdili jsme do Kojetic na prázdniny a tam bylo koupaliště s takovou velkou skluzavkou. Děda i mamka fotili.  Děda měl Prakticu, mamka Flexaretu. Pamatuju si, že já a Klárka jsme dostali důvěru na jedno políčko rodinky na dece. Stáli jsme za sebou a klepali se nedočkavostí, až nám to nastaví.

 

Stal se pro Tebe z focení koníček a vášeň už od útlého dětství, nebo jsi se ve focení našel spíše později? A souviselo to od začátku s kolem?

Spíše později. Přiznávám, že mě foťáky fascinovaly, ale to jsem si uvědomil, až mnohem později, když jsem se štrachal v časový ose, abych zjistil, kdy to začalo. Působilo na mě magicky všechno to natažení, ostření, hledání správného obrázku a pak primitivní “cvak”. O to víc vzrušující byl den, kdy se dělaly fotky nebo se pro ně běželo do drogérky. Dodnes mi to přijde, i když v tý změti “ratatata píp ratatatata” přiznávám, že se to kouzlo mnohdy vytratilo. Asi chybí ten nádech a rozhodnutí se “teď - cvak”.

 

Existuje ve focení bikerů i po letech praxe něco, co pro Tebe stále představuje výzvu?

Jo, větší a větší výzvou jsou marketingová oddělení toužící po všem, co vidí u konkurence. V drtivý většině tam sedí pod zářivkama a znají jen obrysy sportu, který mají propagovat. Chtějí strašně moc všeho, včera a tak joko “tamti”, kdy máš plnej telefon printscreenů, konkurenčních značek a fotek, jak si to představujou. Za mě je to strašně neosobní, divný, povrchní a necitlivý. A s takovýma pracujeme strašně často. Jednoduchá věc se řeší složitě a cokoliv “nevyzkoušenýho na konkurenci” je fuj-ee  toné.

Stal se z toho takovej standard, všichni se bojej, ale strašně rádi se plácaj po ramenou, jak to zmákli. Fotograficky je největší snažit se fotit primitivně. Zní to primitivně, ale není to moc primitivní. Lehce na tom zjišťuju, kolik práce mě ještě čeká, abych zvládl řemeslo zase o kousek líp. Primitivní výcvak, kterej odvypráví, co má, znamená zajít velmi hluboko do sebe, zformulovat si tam, co a jak a pak tu představu zhmotnit. Někdy to jde lehce, jindy pekelně složitě. Zarámovat představu je těžší, než se zdá.

 

Fotíš bikery, kteří představují absolutní světovou špičku, což může obnášet různé náročné situace. Zažil jsi někdy při focení momenty, kdy jsi dostal opravdu zabrat, ať už z hlediska fyzické náročnosti, počasí apod.?

Furt. Chceš-li s vlky výti, musíš s nimi býti. Rychle jsem přišel na to, že nejde ani tak o to skočit nebo sjet co oni, protože to je jejich práce, ale alespoň co nejméně zdržovat. Stačí, že se vlečeš s báglem. Další věc je rozumět pohybu, dynamice, umět číst, kde, kdy bude tělo jak a jestli je to dobře nebo špatně. Porozumět tomu, kdy někdo jde do něčeho “na sílu” jen kvůli mně, protože to smrdí úrazem. Jednoduše řečeno - chápat chemii toho sportu. To dělá detaily a rozdíly. A jak známo - ďábel se skrývá v detailech.

 

Chceš-li s vlky výti, musíš s nimi býti...

 

Máš nějakou fotku nebo zakázku, které si nejvíce považuješ, za kterou se můžeš ohlédnout a říct si „kdyby nic jiného, tohle se mi vážné povedlo“ nebo zkrátka na kterou jsi hrdý?

Asi ne, ze začátku jsem to tak selektoval, ale už je toho hodně. Čas mě naučil, že sláva je polní tráva a s tím přišel nadhled a schopnost nepřeceňovat. Nemyslím si, že jsem dobrej fotograf, jen se jím snažím být a jsem vážně rád, že mně neopouští vášeň se v tom posunout. Přijde mi to jako učit se hrát na nástroj. Vybrnkat “Smoke on the water” se naučíš rychle, ale je potřeba vědět, že to furt znamená nula. Jsem vděčnej, že jsem mohl fotit pro nejlepší jezdce planety, otevřelo mi to oči a potvrdilo, že sny se můžou splnit.

 

Ale zároveň i kdybych fotil tour AC/DC a lítal soukromým tryskáčem, tak ráno vstanu rozcuchanej a jdu si sednout na záchod jako všichni ostatní, tryskáč netryskáč. Působivých fotek, který do minuty zapomeneš je kolem nás strašně moc. Těch co si pamatuju už je málo. Jednu svojí asi mám, ačkoliv si nemyslím, že je výjmečná, pamatuju si jí.

Lopes v Britský Kolumbii seskakuje z budky proti večernímu horizontu. Jednoduchý. Spíš je to mix toho okamžiku, kdy si pamatuju, jak to probíhalo, jak rychlá a nečekaná akce to byla, jak jsem netušil, kterak to zarámovat, jestli jsem dobře zaostřil. Přežila všechny ty roky a doteď jí mám rád. Jinak mám většinou rád fotky, který lidi nezajímají a naopak ti mi připomínají fotky, který nezajímají mně a často si říkám “jo takhle---hm--asi jsem jí měl vyhodit a nikomu neukazovat”.

 

Brian Lopes v Britské Kolumbii

 

Mezi Olympus ambasadory jsi jeden z matadorů – jaká k tomu u Tebe vedla cesta, aby ses jím stal?

To je tak dávno! To bylo snad ještě za Havla, ne? Už nevím - 2005? Přijde mi to jako včera a před sto lety zároveň. Potřeboval jsem odfotit freestyle motokros v tehdejší Sazka Aréně a neměl na to vybavení. Sedl jsem k emailu a napsal na pár adres, co jsem našel ve Foto Video. Ozval se mi Tomáš Viktora, ze kterého se vyklubal asi nejlepší týpek v českým foto byznysu. Možná se jim líbili fotky nebo se lekli těch mojich blbých keců, každopádně to spojení přetrvalo dodnes.

 

Co pro Tebe znamená fotit fotoaparáty a objektivy Olympus - ve smyslu jak Ti právě tato fototechnika usnadňuje či umožňuje získat kýžené snímky?

Jsem furt v pohybu, od začátku. Samože jsem si prošel dobou, kdy jsem myslel, že “čím větší termoska - tím lepší fotograf”, ale tahle puberta mě naštěstí pustila velmi rychle. Jak jsem v tom pohybu a snažím se být neviditelný, potřebuju v ruce něco, co na sebe nepoutá pozornost, ale zároveň má v prťavým těle nekompromisní rychlost, přesnost a výkon. To mi vyhovuje.

 

Jakou radu bys dal svému mladšímu já z hlediska fotografie? Čím jsi třeba zbytečně ztrácel čas a šlo by to dělat jednodušeji, kterým cestám se vyhnout, nebo naopak co dává smysl a stojí za to se na to zaměřit?

Zbytečně dlouho jsem se babral v tom, jak udělat působivou (dnes by se řeklo trendovou) fotku a nevěnoval se tomu, jak udělat fotku správně. Často si vzpomenu na rozhovor Roberta Planta, který na jednu otázku odpověděl: “má milá jestli se ptáte, jak vyprodat stadion, tak to moc dobře vím, ale o to mi nejde”, což v úplně jiný době a jiném rozhovoru Charlie Watts podtrhl poznámkou, že “stadion je nejblbější místo pro muziku” :-). A i když pamatuju dobu před sociálama, znovu a znovu bych se pekelně snažil, abych svýmu mladýmu já, který už vyrostlo v týhle době, vysvětlil, aby se tím nenechalo ovlivnit a zatáhnout do týhle jeho prapodivný “trendový hry”, která o fotce mluví pramálo. 

 

Rob Trnka

Děkujeme Ti za rozhovor a přejeme dobré světlo, mnoho dalších zdařilých fotografií a ať se Ti úrazy (na jejichž počet jsme se raději neptali) vyhýbají:-).

 

 

SDÍLET:

Komentáře

  • 1