ZLODUCH JMÉNEM DIFRAKCE

Zdá se vám, že vám něco „krade“ ostrost z fotek bez zjevného důvodu? Tím pachatelem je často fyzikální jev zvaný optická difrakce. Pojďme se tedy podívat, jak se jí vyhnout.

Jde o poměrně častou situaci, kdy mají uživatelé pocit, že koupili vadný objektiv či rovnou fotoaparát, jelikož jsou jejich fotky často neostré, bez jemných detailů. Důvod je však často prostý – při focení si nehlídají clonu.

Právě clona, tedy více méně kruhový otvor v objektivu, kterým regulujeme množství světla a ovlivňujeme hloubku ostrosti, je za projevy optické difrakce zodpovědná. Leckde se můžete dočíst, že pro rozmazání pozadí je třeba používat nízká clonová čísla (F1.8, F1.2 apod.), zatímco pro co největší proostření scény (vysoká hloubka ostrosti) naopak čísla co nejvyšší (F16, F22 apod.). Ne vždy se ale dozvíte, že je v tom ještě háček.

Clona s dobře viditelnými lamelami v maximálně uzavřeném stavu.

Jak difrakce funguje

Pojem difrakce označuje jev, kdy se světlo láme a deformuje o hrany otvoru, jímž prochází. Čím je otvor menší, tím více se tento efekt projevuje. Pokud tedy fotíte na nízká clonová čísla, clona je otevřená a otvor relativně velký. Světlo se sice stále láme o lamely clony, ale takto lomené světlo často ani nedopadá na čip, a tedy obraz nijak neovlivňuje. Pokud naopak clonu co nejvíce zavřeme (u Olympusu clonové číslo F22), otvor je velmi malý, světlo se výrazně láme a paprsky se rozptylují po ploše čipu, čímž způsobují rozmazání detailů a celkovou pocitovou neostrost.

 

Na obrázku je znázorněné světlo procházející skrze zavřenou clonu. Světlo procházející štěrbinou například o cloně f/16 se více láme o hrany lamel clony, což způsobuje rozptyl světla. Světlo tak dopadá i do takzvaného geometrického stínu lamel a následně rozptýleně dopadá i na čip fotoaparátu. Zdroj: wikipedia.cz

 

Co když ale chci fotku co nejvíce proostřit?

Každý objektiv má tzv. „zlaté okno“, neboli rozmezí clonových čísel (a ohnisek), ve kterém dosahuje nejlepší kresby. Často to bývá okolo F5.6, ale lepší objektivy, jako např. M.Zuiko Digital PRO perfektně „kreslí“ (zobrazují nejjemnější detaily) již od nízkých clonových čísel a kresba neztrácí na kvalitě ani na F8.

100% výřez z fotografií pořízených s rýzným nastavením clony. Dobře je zde vidět, že zlaté okno objektivu M.Zuiko Digital 12-40mm F2.8 PRO se pohybuje okolo F5.6.

 

Níže si můžete prohlédnout ještě větší detail rozdílů mezi nejlépe prokreslenou clonou F5.6 a naopak difrakcí nejvíce postiženou F22:

 

Vždy tedy existuje bod či rozmezí, kde se stále ještě prakticky neprojevuje optická difrakce a hloubka ostrosti je relativně vysoká. Obecně při nejmenším u foto techniky Olympus platí pravidlo nepoužívat dvouciferná clonová čísla. Skvěle funguje clona F8, jako maximální clonu, při zachování difrakcí příliš neovlivněné kvality, bychom volili F11.

Clonové číslo můžeme nastavit v režimu A (případně M) otáčením předním kolečkem.

A nezapomínejme na jednu velkou výhodu systému Micro 4/3 – hloubka ostrosti se vlivem velikosti čipu násobí 2x, tedy při cloně F8 dostáváte stejnou hloubku ostrosti jako při cloně F16 na plnoformátovém snímači!

SDÍLET:

Komentáře

  • 1