S OM-D NA DAKARU

Robert Blazius má za sebou již několik účastí na proslulé Rallye Dakar. Ne jako závodník, ale jako člen závodního týmu Moto Racing Group. Zážitek to ale není o nic méně intenzivní, jak se můžete dočíst v tomto rozhovoru.

Těžko hledat náročnější podmínky pro focení. Extrémní horko a žádná možnost schovat se do stínu před pražícím sluncem, vířící prach a písek se vám dostane úplně všude a čekáte několik hodin na kýžený moment, kdy vedle vás prosviští vysokou rychlostí některý ze závodníků. Dakar byl vždy takový Mount Everest závodů,  zřejmě nejnebezpečnější a nejnáročnější závod, který je možné absolvovat. Není však náročný jen pro samotné jezdce. Své si užijí také členové závodního týmu, jak potvrzuje Robert Blazius v našem rozhovoru:

 

1.       Jak se vlastně člověk dostane k tomu, že doprovází české závodníky na rallye Dakar?

 

Začalo to tím, že provozuji obchod s bateriemi pro auta i motorky a také zastupuji prestižní anglickou značku přívěsů pro motorsport. Dakar pro mě byl velkým lákadlem, a tak jsem jednoho dne kontaktoval tým Moto Racing Group s nabídkou zajištění baterií v rámci tohoto podniku. Dohodli jsme se a díky tomu jsem se poprvé dostal na Dakar, prakticky jako sponzor.

 

Dakaru jsem propadl a druhý rok už jsem hledal způsob, jak se tam dostat znovu. Podařilo se mi opět domluvit s Moto Racing Group s tím, že s nimi pojedu tak trochu jako „holka pro všechno“. Dělal jsem zkrátka, co bylo momentálně potřeba. Dnes už jsem si vybudoval svou stálou pozici v týmu, kde mám na starosti kompletní technické zabezpečení a logistiku týmu.

 

2.       Dakar je náročný a nebezpečný podnik hlavně pro samotné závodníky, jaké to ale je být členem závodního týmu?

 

Co se týče adrenalinu, toho si člověk nejvíc užije, když se mu podaří dostat na trať a může fotit projíždějící závodníky. Když se kolem vás řítí pískem 10 tunový Kamaz rychlostí přes 100 km/h, máte opravdu respekt. Znamená to také, že čekáte třeba 5 hodin v poušti na to, až kolem vás během pár vteřin závodník projede a musíte jen doufat, že to stihnete a ještě uděláte zajímavý záběr.

 

Jinak být členem závodního týmu znamená budíček většinou mezi 3-4h ráno, kdy je potřeba se kompletně postarat o piloty a to od jídla až po přípravu stroje. Po jejich odjezdu na start se musí zabalit celý bivak a jedete od 350 do 840 km denně do dalšího bivaku tak, abyste v něm byli pokud možno dříve než samotný závodník. Po cca 10h za volantem teprve nastává všechna práce kolem stavby bivaku a znovu postarání se o piloty a členy týmu.
 
Spát se chodí běžně okolo půlnoci, a tak to jde každý den celé dva týdny. Spí se v obyčejných stanech, ať je vedro nebo zima. V Saudské Arábii, kde se teď Dakar jezdí, nejsou výjimkou výrazné rozdíly teplot, kdy ve dne je přes 30 stupňů a v noci klesne teplota v poušti i na -2 stupně.
 
3.       Zažil jste nějaké konkrétní situace, kdy jste se dostal do problémů a doslova vás polil studený pot?

 

O život nešlo asi nikdy, ale situaci, kdy jsem si opravdu sáhl na dno a pohyboval se na hraně sil, jsem zažil třeba v Bolívii, kdy jsme kvůli problémům se sesuvem půdy byli nuceni vynechat plánovaný bivak a jeli až na ten další. Byli jsme v nadmořské výšce 4.850 m.n.m. a po 760 km v této výšce jsme si dali ještě 670 km navrch. Do bivaku jsem dorazil po 23 hodinách nonstop jízdy. V tu chvíli jsem opravdu fyzicky i psychicky mlel z posledního a je to zážitek, který určitě nemám potřebu opakovat.
 
4.       Jistě jste se potýkal s náročností prostředí, konkrétně prachem a pískem. Jak jste chránil Vaší techniku před poškozením?

 

Dříve jsem chtěl být pečlivý a pořídil si na foťák neoprenové pouzdro, abych ho lépe chránil. S pískem je ale problém, že se dostane opravdu všude, tedy i do onoho pouzdra. Potom se chová jako abrazivo a poškrábe vám celý foťák. Když jsem pouzdro přestal používat, stačilo foťák vždy jen oprášit, resp. v případě Olympusu klidně omýt a byl jako nový.

 

Na trati pak jednoduše chráním foťák buď kusem látky, kterou ho přikrývám, nebo ho ve chvíli, kdy nefotím, schovám pod tričko a obracím se zády k závanům větrů, které unáší písek. Jinak vlastně můj OM-D E-M1 Mark II žádnou zvláštní péči nevyžaduje, jelikož je v kombinaci s PRO objektivy kompletně zatěsněný i proti písku a prachu.
 
5.       Na Olympus jste přešel před 3 lety z velké profesionální zrcadlovky, jak můžete zhodnotit dojmy z přechodu na tento systém?

 

Pro mě je obrovským plusem, že se svoje OM-D nemusím bát kdykoli vytáhnout, ať je prakticky jakékoli počasí. Jak jsem zmiňoval – je totálně spolehlivý, nevyžaduje prakticky žádnou péči a můžete se s ním soustředit na to, co se kolem vás děje. Foťák se mnou nacestoval desítky tisíc kilometrů a prošel pouští, džunglí i divokými horami a nikdy mě nezklamal. Abych vše stíhal, mám dvě těla a na nich krátké a dlouhé sklo s tímhle na krku už to jde úplně samo.

 

Jelikož nejsem přímo fotograf, je pro mě důležitá i jednoduchost a intuitivnost ovládání a celkový komfort, který Olympus poskytuje. Přiznám se, že většinou fotím na automat, ale tím spíše se ukazují schopnosti foťáku, jelikož bez problémů zachycuje i rychlou akci a mám často stejně dobré, ne-li lepší snímky než vedle stojící profi fotografové. Velkou výhodou jsou i jeho kompaktní rozměry a nízká váha, díky kterým se můžu volněji pohybovat v terénu, což třeba na vyprahlé poušti je opravdu velká výhoda. 
 
 
Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho dalších účastí, silných pozitivních zážitků a krásných fotek z tohoto velkolepého podniku.
 
Robert Blazius
 
 
 

SDÍLET:

Komentáře

  • 1